„Takový text nechodí překladateli každý den“

S Romanem Jakubčíkem o práci na překladu povídkové sbírky Temné končiny Vanessy Onwuemezi, kterou jsme vydali na podzim 2022

© Esther Idris Beshirová

Vzhledem k názvu našeho nakladatelství mě napadla první otázka, a to čím tě zaujal incipit Temných končin? Měl na tebe text už na prvních řádcích nebo stranách nějaký silný účinek? 

Pokud bych měl zmínit jednu reakci, kterou ve mně text vyvolal hned v úvodu, tak to byl spíš úlek, protože jsem se v něm ze začátku trochu ztrácel a musel jsem se nacítit na autorčin styl. Mísilo se ve mně ale vzrušení z netradičního textu, který přisliboval to, že si na něm budu moct hodně vyhrát jazykově, a na druhou stranu byla pro mě ta jazykovost velký vykřičník – v tom smyslu, jestli se v ní příliš nezapletu a nenechám se unést. To, že překlad vezmu, jsem se rozhodl po krátké konverzaci s jedním kamarádem překladatelem, kterému jsem poslal úryvek ke konzultaci. Řekl mi, že takový typ textu nepřijde překladateli každý den a že bych si ho měl vážit a vrhnout se do toho bez přemýšlení. To byl pro mě důležitý rozhodující faktor a překlad jsem si vyloženě užíval. 

A splnil text jako celek tvoje očekávání, která v tobě vyvolala první povídka? 

Myslím, že kromě povídky Hotel zlomených srdcí, která mi přišla stylisticky trochu vybočující, je text hodně soudržný a autorka udržela nastavenou laťku vysoko až do konce. Ta soudržnost je daná i tím, že se napříč celou sbírkou přelévají stejné motivy, hesla a fráze, které ale zároveň v odlišných povídkách trochu mění své významy a hrají různé role. Díky tomu člověk vpluje do jakési pseudoreality.  

Zároveň je třeba říct, že ač jednotlivé povídky propojují opakující se motivy, jejich obsah není monotematický. Osobně jsem text četla jako silnou reflexi současného světa a rozličných problémů, se kterými společnost zápolí. Jak jsi to měl ty? 

Já musím říct, že jsem spíš vnímal tu vnitřní rovinu, než že bych se díval ven. S jednotlivými povídkami jsem se ztotožňoval hodně na své osobní rovině. Třeba v první povídce jsou temné končiny popisované jako nějaké temné, neprobádané místo někde v dystopickém světě, ale já jsem si to hodně vztahoval na lidskou psychiku a neprobádané končiny a temná zákoutí naší mysli. Obecně jsem si ty jednotlivé příběhy hodně propojoval s těmi svými osobními a hledal mezi nimi paralely. 

Když už jsme u dvojího významu temných končin – co vás spolu s redaktorkou Evou Klimentovou vedlo k převodu Dark Neighbourhood na Temné končiny, a nikoli doslovně na Temná čtvrť nebo Temné sousedství? 

Protože právě sousedství nebo čtvrť se hodily jen do první povídky a v kontextu té sbírky jako celku už by to zkrátka neladilo. V češtině se to metaforické chápání nabízí mnohem víc, takže jsme možná udělali trochu významový posun, ale myslím si, že díky takovému úskoku jsme tam dostali myšlenku, kterou jsme chtěli a která celý text rámuje. 

Řešili jste s redaktorkou i jiné záludnosti? 

Řešili jsme hlavně to, abychom zvládli zachytit a zachovat jednotlivé repetice motivů. Taky jsme si museli víc pohrát se syntaxí, ale jinak bylo důležité se hlavně neztratit a nenechat se unést. V tom mě Eva vždycky dokázala nasměrovat zpět. Pár výrazů a obratů jsme chtěli původně i konzultovat s autorkou, ale nakonec jsme si s nimi poradili. Jednu pasáž z povídky Zelené odpoledne jsem ale konzultoval na překladatelském fóru – šlo o to, že bylo potřeba dopracovat se jednotlivými obměnami písmen od slova „pláč“ ke slovu „smích“. Nakonec to myslím dopadlo moc dobře na to, jak nepřeložitelné se to zprvu zdálo. 

„První přijde na řadu ‚smích‘, hned za rohem se nachází ‚smír‘, k němu však člověk musí zvolit ten správný ‚směr‘, a když zaváhá, hrozí mu ‚stěr‘. Najednou si připadne ohromně ‚stár‘, jako by ani neuměl ‚stát‘ na vlastních nohou, sám sebe se začne ‚ptát‘, proč najednou ztuhl jak ocelový ‚plát‘, a než se naděje, zůstanou mu jen oči pro ‚pláč‘.“

Jaký typ čtenářů a čtenářek má podle tebe sbírka potenciál zaujmout? 

Myslím, že kromě čtenářů, kteří si libují v experimentálnějším způsobu psaní a specifické stylistice, text osloví i ty, kteří se třeba nacházejí v nějakých vnitřních temných končinách. A poslední povídka by jim mohla nabídnout určité rozhřešení, mohla by je pobídnout vyšvihnout se přes tu hranu a pustit se, ať už to znamená cokoli. Ne ve smyslu rezignovat, ale projevit důvěru v proces a v to, že to dobře dopadne.