S Adélou Marií Jirků o Stanislavského metodě v ilustraci, o Mařce, Vatě a o tom, jak těžké je dokončit životní projekt

Tvoje ilustrace jsou vedle samotného textu další čistě autorskou složkou románu Taková je Sarah. Co tě přesvědčilo o tom, že je to text hodný toho, abys ho svými kresbami doprovodila?

Zaprvé jsem byla upřímně zvědavá na to, jak autorka popisuje milostný vztah dvou žen, protože v literatuře na to člověk moc často nenarazí a ještě nikdy jsem takovou knížku nečetla. Jsem typ čtenáře, ve kterém po dočtení příběhu zůstávají emoce, jako by to sám prožil. Takže mě lákalo nahlédnout do vztahu dvou žen a porovnat to se svými zkušenostmi s kluky. A v případě románu Taková je Sarah mi imponovala i jeho melodičnost a emocionálnost, ale i prostředí. V textu se jako ilustrátorka potřebuju na nějaký čas zabydlet a tady jsem měla hroznou chuť si pobýt a navštívit zase známá místa.

Jednotlivé elementy, které tvoje výsledné koláže tvoří, zobrazují konkrétní předměty a situace vztahující se k příběhu. Jak podrobné jsi musela dělat rešerše?

Na přípravách jsem se trochu zasekla, protože Pauline je hodně konkrétní, co se týče různých reálií a já jsem k tomu přistupovala opravdu pedantsky. Navíc jsme se shodly na představě, že si text vysloveně říká o jemně surreálný doprovod, připomínající filmové prolínačky, kresebně velmi pečlivě provedené s minimální stylizací. Takže když jsem třeba v jedné ilustraci chtěla pracovat se spritzem, který si vypravěčka dávala v existujícím Caffè Erica, a řešila jsem, jestli myslí Aperol Spritz nebo jaký spritz, musela jsem dlouze pátrat na internetu, jestli k recenzi Caffè Erica nějaký turista třeba nepřidal fotku, jak si tam spritz dal a jak ho tam servírují, aby ta ilustrace nezaváněla fotobankou, ale byla z ní cítit opravdovost a duch místa.

Tenhle až nerdský přístup se podle mě víc než vyplatil, protože jsi fascinujícím způsobem dokázala postihnout opravdu autentické „francouzství“.

Jo, nerdský přístup, to je ono. Několik odpolední jsem třeba hledala ten pravý starý dřez ve francouzském venkovském domku, který by odpovídal mojí představě a já ho podle něj mohla nakreslit. Podobně jsem rešeršovala i při jedné studentské soutěži v rámci ateliéru ilustrace na UMPRUM, kdy jsme měli ilustrovat indonéské mýty. A mně už běželo v hlavě – co když to bude číst nějaký tatínek-etnograf svému dítěti a v těch kmenech se vyzná? Tak jsem hledala, jak vypadají chýše různých kmenů a jak vypadá jejich okolí. No a nakonec soutěž vyhrál kamarád, který to dokázal pojmout tak nějak univerzálně, bez potřeby pitvat se v detailech reálií, a fungovalo to. To jsem já nedokázala.

Na jakých knižních ilustracích jsi kromě těchhle indonéských povídek a románu Taková je Sarah ještě pracovala?

Knih mám za sebou zatím jen pár, třeba povídky Marka Epsteina nebo kamarádčinu sbírku básní Ráno mi chvíli trvá, než si zase zvyknu na svět. Občas ilustruju do časopisů, ze kterých mě osloví, takže to je hodně různorodé: Hobulet, Plav, Svět a divadlo, FůD, FullMoon, ManHouse. Nabídky k ilustracím jsou pro mě jako kindervajíčka, jakmile nějakou vytuším v předmětu mailu, už se těším, co rozbalím. Třeba se na mě jednou obrátily Veronika Ruppert s Bet Orten k ilustrování dvoustrany pro Blue Paper, která se navíc týkala žen umělkyň z mé milované AVU a mohla jsem si to napůl vyšívat. Nebo se mi ozvala Katarzia kvůli plakátu na koncert v Café V lese. Jinak dlouhodobě spolupracuju s japonským Shop Postolka, pro který jsem vytvořila třeba polovyšívaný autorský kalendář o valašsku mýma očima nebo o bylinkách. Nejvíc jsem se toho ale zatím nailustrovala asi pro Staré purkrabství na Vyšehradě, kde jsem se podílela na vzdělávacích představeních o První republice nebo o totalitě v Československu, na ilustrování programu nebo třeba na úvodních a závěrečných titulcích k Jiráskovým pověstem na YouTube.

Takže je tvoje ilustrátorská tvorba poměrně úzce spjatá s literaturou.

Já jsem to měla takhle odmalička, asi kvůli tomu, že je tatínek kromě malování a sochaření taky ilustrátor. Jako dítě jsem si dokonce představovala, že nebudu stará babka, ale starý dědek, zašitý ve svém ateliéru, kde si budu moct číst a pak si k tomu zpracovávat ilustrace. To byl takový můj dětský sen, který se mi vlastně plní. Až na to, že jsem budoucí babka.

To už třeba za 50 let vůbec nebude potřeba rozlišovat.

Že jo, to by se mi líbilo, být takový neutrální tvor. Což mi přesně vyhovovalo na dětství, ta neutralita. Nebo tak jsem to aspoň do určité doby vnímala.

Čím se kromě rozsáhlých rešerší liší práce na knižních ilustracích od tvojí malířské praxe?

Já to mám trochu rozdělené. Tím, že ilustraci jsem studovala na UMPRUM a malbu vlastně cíleně nikde, tak je pro mě ilustrace víc práce a malba spíš svobodný proces, kde sama sebe nesoudím tak přísně, maluju si pro sebe, barvy nevolím podle celkového konceptu a účelu jako u ilustrace, ale nanáším je čistě podle svého momentálního vnitřního rozpoložení a pak z toho něco vyleze, většinou Valašsko (smích). Při tvorbě ilustrací pro román Taková je Sarah jsem se do příběhu vžila tak intenzivně, až to připomínalo Stanislavského metodu. Léto jsem strávila s vypravěčkou v tom šíleném toxickém vztahu, což pro mě bylo asi nejtěžší. Kromě toho jsem se snažila, aby to nepůsobilo strojeně, ale spíš jako koláž úplně všedních okamžiků, nalezených zátiší, které si někde jen tak vyfotíš, protože tě zaujmou, ale nijak je nearanžuješ. Proto jsem kresby pořád předělávala a vzniklo asi milion verzí (smích).

Pracuješ teď zase na něčem, co spojuje ilustraci a text?

Teď finalizuju svoji vlastní knížku o Mařce, měla by vyjít v září. Nejprve jsem ji plánovala vydat sama, ale nakonec jsem se rozhodla pro spolupráci s jedním nakladatelstvím. Jsem ráda, že se na tom procesu bude podílet víc lidí, protože jsem s tím tématem tak intenzivně osobně spjatá, že už si těžko hledám odstup.

Jak dlouho už na knize pracuješ?

Táhne se to už od roku 2006. Beru to tak, že až ji udělám, tak budu mít na světě vlastně splněno a můžu umřít. Předat poselství o Mařce cítím jako své poslání, takovou zásadní věc, kterou si odškrtnu, a pak už budu volná. Často si říkám, že až dodělám Mařku, tak ze mě spadne taková tíže, že se mi snad uleví i po zdravotní stránce (smích). Trvá mi to tak dlouho, protože na knize pracuju nárazově. A to doslova. Vždycky narazím na nějaké trauma, které mě rozloží a zabrání mi na nějaký čas pokračovat, dokud se zase neposkládám a nesesbírám sílu probojovat se přes něj dál.

Když jsem prototyp Mařky viděla poprvé, tak mě její obsah okamžitě dojal. To, jak snoubíš humor a zároveň smutek, to, jak autenticky téma podáváš. A jsme zase u toho, u autenticity.

Já mám dokonce pocit, že se jí čím dál víc podobám. I když jsem to slýchala odmala, tak teprve teď si to bytostně uvědomuju, protože dřív to bylo spíš posměšné přirovnávání, že se například oblékám jak Mařa, protože jsem vždycky našla na půdě nějakou starou sukni nebo zástěru a spokojeně jsem ji nosila v rozporu s dobovými módními trendy. Na chalupě cítím potřebu oblékat se výhradně postaru, dělá mi to dobře, víc si vychutnávám každou práci, takže třeba obleču krojovou sukňu a jupku po nějakých babkách, důchodky, vestu z beránka, šatku na hlavu a jdu třeba omlazovat stromky na zahradě. Letos jsme se sestrou na Štědrý den na chalupě šly s naší kočkou Vatou zdobit k lesu stromek pro zvířátka, a jak Vatu studily ve sněhu tlapky, nasedla mi na záda a celé jsem to absolvovala zlomená v pase, sestra to natočila, a když to video příbuzní komentovali slovy „Mařka je zpátky,“ nějak mi došlo, že se ve mně něco změnilo, že jsem na to dříve posměšné přirovnání k Mařce teď, dekádu po její smrti, hrdá a dojalo mě to.