„Francouzi se rádi přehrabují ve vlastních hlavách“

S Vendulou Pazderovou o studiu translatologie, trnité cestě začínajících překladatelů i o tom, proč se rozhodla pro překlad románu Taková je Sarah, který u nás vyjde v polovině listopadu.

Jak se stane, že studentka translatologie prorazí v literárním světě a překlad jí skutečně vyjde?

Pro někoho, kdo s překladem beletrie začíná, je to skutečně hrozně těžké, protože má dost limitované cesty, jak k publikaci dojít. Musíte přeložit začátek nějakého románu, poslat to do nakladatelství a čekat, jestli vám odpoví, nebo ne. Většinou neodpoví vůbec, nebo odpoví, že se na to podívají, a další e-mail už vám nepřijde, takže je to taková úmorná cesta. Můžete se prosadit i přes nějaké známosti, ale ty na začátku nemáte. Já jsem se takhle snažila prosadit několik let, už na magistru jsem rozesílala různé nabídky různým nakladatelstvím, ale nikdy z toho nic nebylo.

A jakým způsobem jsi přicházela na konkrétní tituly, které jsi potom nabízela nakladatelům?   

Hlavně ve škole, na seminářích na ÚTRL (Ústav translatologie FF UK) s Jovankou Šotolovou, která dělala Sarah redakci. Na její semináře jsme buď překládali, co nám sama doporučila, nebo jsme si hledali samostatně nějakou aktuální francouzskou literaturu, kousek jsme přeložili a za to byl potom zápočet.

Takže ty semináře vyloženě podporujou aktivní snahu o to, prosadit se na trhu.

Jo, přesně k tomu nás Jovanka Šotolová vedla. Skutečně aktivně se snažila, abychom mohli začít nějakou překladatelskou kariéru. No a jeden z textů, které jsem jí posílala, byla právě Sarah, se kterou jsem byla i na Světě knihy, kde jsem se s ní zúčastnila akce Překladatelský speed-dating. Asi tři nakladatelé o ni projevili zájem, ale nakonec z toho nic nebylo.

Jaká témata bys coby překladatelka ráda přinesla českým čtenářům a čtenářkám? Témata, která tady podle tebe trochu chybí?

Tak třeba v souvislosti s románem Taková je Sarah si myslím, že právě LGBTQ+ témat máme v české literatuře pomálu. Jedna česká kniha podobná Sarah, která mě teď napadá, je Rok perel Zuzany Brabcové, což je taky příběh dvou žen, o něco starších, než jsou hrdinky našeho románu, které se do sebe taky nečekaně zamilovaly, i když ženu nikdy neměly, tak to je tak jediná podobná věc, která mě teď napadá. Jinak vím o nějaké knize Buzíčci, Pražská buzna, které to téma dost vulgarizujou. Oproti tomu Pauline Delabroy-Allard (autorka Taková je Sarah) s tím zachází jako s normální láskou. Je to dost introspektivní román o tom, jaké to je, když se zamiluješ, a jen náhodou je to do holky.

Je ta introspekce něco, čím bys charakterizovala současnou francouzskou literaturu obecně?

Myslím, že Francouzi mají větší tendenci k filozofování a popisu toho, co cítí a co jaké je, jaká je podstata toho, co člověk prožívá. Zatímco čeští spisovatelé často popisujou hodně externí věci, co se děje, co se stalo…

Kromě francouzštiny ale překládáš i ze španělštiny. Je něco z tamní produkce, co tě v poslední době zaujalo a přála by sis, aby vznikl i český překlad?

Teď jsem četla jednu zajímavou chilskou knihu. Latinskoamerická literatura mě hodně baví, protože oproti té české, nebo obecně středoevropské, je taková hravější, hraje si s imaginací, a i v úplně mainstreamové produkci jsou prvky něčeho netradičního, což může být dáno dědictvím magického realismu.

Dokázala bys českým čtenářům a čtenářkám něco takhle „hravého“, co vyšlo v českém překladu, doporučit?

Ta chilská kniha, o které jsem mluvila, bohužel česky nevyšla, ale hrozně bych si ji přála i v českém překladu. Doporučila bych ale třeba autorku Marianu Enríquez, která napsala sbírku povídek Co nám oheň vzal (Host, 2016), a to bylo přesně takové – trochu fantastické, hororové, ale zároveň z reálného světa. Je to realismus s prvky fantastiky a můžu to jen doporučit.

Co tě kromě zpracovaného tématu lákalo na Sarah?

Dost mě zaujalo, že autorka to pojala hodně minimalisticky, ale zároveň ne zjednodušeně. Emoce, které autorka v románu popisuje, jsou extrémně komplexní a složité. Čtenářsky je to hodně přístupné, ale zároveň nelze říct, že by to byla primitivní kniha „pro každého“. Jednotlivé pasáže mi hodně připomínají filmové scény – není to úplně souvislý děj, ale takové střihy na ty důležité momenty, takže si po přečtení celého textu přesně vybavíte jednotlivé orámované obrázky, které máte uložené v paměti. Stejně tak to dělá i postava vypravěčky, která na konci románu sedí na lavičce v Itálii a zapisuje si jednotlivé střípky. A každý, kdo si prošel někdy rozchodem, se s těmi střípky může ztotožnit.

To je skvělé, že tohle říkáš, protože přesně na tom jsme se shodly s ilustrátorkou, a mám pocit, že doprovodné ilustrace tyhle fragmentární obrazy skutečně zachycujou. No, na konec obligátní otázka – na čem zrovna pracuješ?

Teď zrovna pracuju na překladu francouzského komiksu o historii sci-fi, a jestli bude papír, vyjde to někdy příští rok v Knize Zlín. Na konci léta jsem dopřeložila jednu knihu pro Host, je to španělský román, který se bude jmenovat Zázraky.

*